Eugene Ionesco – Plešatá zpěvačka

Rok vydání: 1948
Literární druh: drama
Literární žánr: tragikomedie – tragédie v myšlence řeči, komedie ve znění výpovědích
Téma:  nuda, neschopnost lidí se dorozumět
Smysl:  Smysl díla je ukázat neschopnost lidí se dorozumět. Vzájemná ignorace – nikdo neposlouchá toho druhého a nezajímá jej, všichni jsou zahleděni do sebe
Časoprostor: —-
Literární směr:
Absurdní drama
Tragikomedie

  • divadelní žánr
  • zrodil se v 50. letech 20. století (Čekání na Godota)
  • žánr, který chce ukázat člověka osamělého, ztraceného
  • za jednoho ze zakladatelů je považován i Franz Kafka, přestože nikdy nenapsal divadelní hru
  • absurdní divadlo popírá antické hodnoty (pravidlo tří jednot….)
  • postrádá zápletku, expozici (divák je vržen doprostřed dění)
  • divák má mít na konci pocit absurdnosti, trapnosti
  • postavy v absurdním divadle se chovají bez psychologické motivace, dělají nepodložené, nelogické, nesmyslné věci
  • vyskytuje se v něm devalvace jazyka – rozhovor mezi postavami je v podstatě monologem každé z nich, postavy se navzájem neposlouchají, postavy se nevyjadřují verbálně

Absurdní drama zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou. Vyjadřuje pocity bezmoci osamoceného člověka a ztrátu schopnosti dorozumění s ostatními lidmi. Ukazuje člověka, jenž je ohrožen mechanismy moderní civilizace, kterou sám stvořil.
Charakteristické je odstranění souvislého děje, opomíjení charakteristiky postav, deformace a devalvace jazyka, který ztrácí svou dorozumívací funkci. Dialog sice umožňuje komunikaci, ale prázdnota frází a plané tlachání znemožňují dorozumění.
Hry jsou laděny tragicky nebo tragikomicky. Časté jsou groteskní prvky a černý humor.
Autorovo drama nastavuje zrcadlo době, která vychovává lidi pokřivených charakterů a ctí zásadu: do ničeho se moc neplést, ale maximálně využít dané situace a z ní vyplývajících výhod. Nejabsurdnější z celého díla je postava sládka, člověka, jenž se propůjčil k donášení a přitom se staví do očí druhého jako nejlepší kamarád, jako ten, kdo chápe a pomáhá. Prázdnota slov a způsobu tohoto života je vyjádřena neustálým opakováním stejných frází a nezávazným “žvaněním”, směšně působí časté odchody na toaletu a následné zapínání poklopce atd.

Obsah:
V obydlí manželů Smithových se v devět hodin rozehrává “antihra” Eugéna Ionesca, která nechá tyto středostavovské Angličany konverzovat o ničem, ačkoliv jejich rozhovor ještě na začátku dává trochu smyslu.
Pan a Paní Smithovi jsou po večeři, žena mluví o všem možném, zatímco muž čte noviny a nezúčastněně pomlaskává do rytmu odbíjejících hodin. Nebo vysloví nějakou ironickou odpověď, aby manželce dokázal svou rozumovou převahu. Pak se jejich hovor přesune k rodině, kde zemřel Bobby Watson. Problémem je, že všichni, ať jsou to osoby mužského nebo ženského pohlaví, se jmenují Bobby Watson a nejde je rozeznat ani podle zaměstnání, protože všichni pracují jako obchodní cestující. V jejich malé hádce je vyruší služebná Máry vracející se z kina, aby jim oznámila, že venku již hodiny čekají manželé Martinovi, kteří se neodvážili vstoupit bez vyzvání služebné. Proto Smithovi odchází do jiného pokoje se převléknout a na scénu vstupuje nový manželský pár.
Pan a Paní Martinovi si k sobě sednou a započnou konverzaci. Protože se ještě “neznají”, každý nadhazuje otázku, kdy ke svému překvapení (“Jak je to zvláštní a jaká shoda! Já také bydlím v pátém poschodí v bytě číslo 8”) zjišťují, že bydlí ve stejném bytě, oba mají dvouletou dceru Alici a dokonce přijeli stejným vlakem, přesto si jeden druhého nepamatují. Když se tedy konečně jako manželé potkají, obejmou se a usnou si v objetí. Jako by situace nebyla již tak dost absurdní, přijde na scénu Máry, obeznámí nás s fakty, že pan Martin není Donald, paní Martinová není Alžběta, tudíž ani nejsou manželé, a že Máry je ve skutečnosti Sherlock Holmes.
Pak se konečně oba manželské páry sejdou, a aby skončili s trapným mlčením a obviňováním, začnou si povídat příhody. Když se k nim pak ještě přidá požárník hledající oheň, který tu jistě musí být nebo alespoň bude, vznikne kroužek osob mluvících zaujatě o ničem. Po požárníkově odchodu se navíc Smithovi a Martinovi začnou přebíjet slovními spojeními plnými nonsensů, vulgarit, prostě hloupostí, což vyústí v náhlou tmu. Když se rozsvítí, vidíme před sebou pouze Martinovi, kteří začínají rozhovor stejně jako Smithovi na začátku.

Postavy:
Smithovi – paní se vyjadřuje velmi spisovně, objasňuje manželovi novinky ze společnosti a info o jejich rodině, pan je velmi klidný člověk
Martinovi – zmatení a zapomnětliví
hasič – vtipálek a šprýmař, hledá neexistující oheň

Kompozice:

  • cyklická – hlavní hrdinové si vymění místa a vše začíná od začátku
  • není zápletka a není děj

Jazyková složka:

  • spisovná čeština s prvky obecné češtiny
  • opakování slov
  • prázdná slova a klišé
  • devalvace jazyka – znehodnocování
  • nejedná se o dialogy ale o směs monologů

Autorova tvorba + obecně kulturní kontext:

Eugéne Ionesco (1912-1994)

  • francouzský dramatik rumunského původu
  • typická hravost a vynalézavost „antijazyk“
  • tvrdí, že svět je plný utrpení a fanatismu, proto se v jeho hrách objevuje tragická a bezradná vize světa
  • jeho díla je třeba vnímat jako memento proti osamocení a politické zvůli
  • Plešatá zpěvačka – nesmyslná konverzace dvou manželských párů (Smithovi a jejich hosté Martinovi), služky a velitele hasičů – banální, nesouvislé fráze bez logické souvislosti (inspirací byl groteskní text v konverzační příručce angličtiny), dějové náznaky – rozhovor nabývá na agresivitě, mluvčí se přestávají vnímat – repliky jsou nesmyslné průpovídky, slova, slabiky, hlásky -> bezvýchodná situace – „tragédie řeči“ – v závěru hry se vrací výchozí situace, role hostů a hostitelů se vyměnila
  • Novy nájemník – nájemník se postupně ztrácí mezi předměty zaplňujícími jeho pokoj
  • Amadeus aneb Jak se ho zbavit – rozpínající se mrtvola narušuje život manželské dvojice
  • Židle – hl. hrdiny jsou Stařeček a Stařenka – Stařeček chce lidstvu sdělit své poselství, pozve hosty a řečníka – to vše jen ve své mysli – nakonec přijde opravdový Řečník, Stařeček mu sdělí poselství a se Stařenkou skočí z okna – Řečník se pak snaží složitě obecenstvu oznámit, že je hluchoněmý – na scéně zůstanou místo lidí jen židle = symbol prázdnoty a pomíjivosti
  • Nosorožec – hlavní hrdina se nechce proměnit v nosorožce, protože by se stal součástí bezmyšlenkovitého stáda

Václav Havel  byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).
Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době vedle dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).

  • dramatik, esejista, publicista, básník (experimentální poezie Antikódy), mluvčí Charty 77
  • téma: lidská identita, krize mezilidských vztahů, degenerace jazyka

  • zrcadlo absurdního systému, odlidštěného člověka

  • nejistota, nesmyslnost rozhovorů, přihlouplost a omezenost, neschopnost naslouchat a domluvit se

  • Zahradní slavnost – totalitní režim na počátku 60. let v ČSR – šachová partie = systém a člověk ztrácející identitu – inteligentní mladík Hugo Pludek chce zaměstnání, na zahradní slavnosti Likvidačního úřadu si osvojil fráze a ztrácí svou identitu – jazyk je prostředkem manipulací s člověkem – motivy se opakují – gesta, fráze, komolení úsloví, obecná čeština, špatná výslovnost cizích slov
  • Žebrácká opera – inspirace dílem B. Brechta, podsvětí = činy mocenského aparátu -manipulaci moci lze uniknout pouze smrtí – byla hrána v Havlově chalupě na Hrádečku -premiéra v Divadle na tahu (hospoda v Horních Počernicích), 1975 rozehnáni policií
  • Audience – Vaněk dělníkem v pivovaře pronásledovaný režimem – je přemlouván sládkem, aby na sebe psal udání a donášel sám na sebe – závěrečná pasáž se vrací směrem na začátek → nesmyslný bludný kruh – postava “zakázaného” nesmělého dramatika Ferdinanda Vaňka (velmi významná postava, použil ji ve více svých dílech, dokonce ji “propůjčil” P. Kohoutovi a dalším tvůrcům)
  • Vernisáž – disident spisovatel Bedřich pozván na návštěvu, kde mu známí ukazují byt – známí se tváří, jak se mají pohodově, přitom zakrývají prázdnotu svého života
  • Absurdní drama ve světové literatuře
  • 50.a 60.léta 20.století
  • z latinského absurdus = nesmyslný; tzv.antidrama
  • bezmoc osamělého, úzkostného člověka, který ztrácí schopnost dorozumět se s ostatními lidmi
  • nesmyslnost lidského jednání, únavný stereotyp
  • degradace jazyka jako dorozumívacího prostředku
  • nesouvislý děj
  • prázdnota -> skromné rekvizity
  • zdánlivě nesmyslné dialogy, na sebe nenavazující promluvy
  • opakování slov a vět

Samuel Beckett (1906-1989)
dramatik a prozaik

Nobelova cena 1969; psal francouzsky a anglicky
vědomě a provokativně porušoval divadelní zvyklosti a konvence
zaměřil se na jazyk jako nástroj komunikace mezi lidmi, který pozbyl svou komunikační funkci

  • Čekání na Godota – chaotický dialog dvou tuláků Vladimíra a Estragona na venkovské cestě -čekají na neznámého Godota, který by měl změnit jejich život – dny čekání přežívají tím, že hovoří (mluví aby mluvili) – opakovaná scéna s chlapcem, který vždy oznámí, že Godot přijde až další den – beznadějnost, bezvýchodnost, monotónnost (chybí zápletka a děj) – stereotyp je podobenstvím o stavu světa a lidstva: opuštěnost, zklamání
  • Konec hry – 4 postavy: Hamm na vozíku, jeho beznozí rodiče Nagga a Nell uvěznění v popelnicích a jejich sluha Clov, který jediný chodí a nakonec je opustí; představa konce světa
  • Šťastné dny – Vinnie a Willi; bezvýchodnost situace: žena je zahrabaná v hlíně a její slabomyslný druh jí nedokáže pomoci
  • Dech – půlminutová hra ohraničená nádechem a výdechem; v záblesku světla jsou vidět předměty symbolizující smrt a pohřeb
  • Nyní – hra bez postav, kde jsou slyšet jen hlasy
  • hra Katastrofa je věnována Václavu Havlovi

ROZBOR KE STAŽENÍ ZDE: http://seamlessfiles.com/file/A6h84C