OBECNÝ ÚVOD

  • filozofické otázky si klademe už v dětství nebo v mezních situacích
  • filozofie je soustava kritického uvažováno i problémech bytí, světa, poznání a člověka
  • filein sofia – milovat moudrost
  • původně synonymem pro vědu, později rozdělování a vyčleňování ostatních věd

Dělení disciplín

  1. ontologie
    • on, ontos – to co je jsoucí; logos – slovo
    • o existenci světa, nejzákladnější disciplína
  2. gnozeologie
    • gnosis – vědění, poznání; logos – věda, řád
    • nauka o poznání, možnosti poznání
    • nejvíce na přelomu 17. a 18. století – důležitější racionální poznání nebo vnímání
  3. filozofická antropologie
    • antropos – člověk
    • vymezit lidskou přirozenost
    • to, co dělá člověka člověkem
  4. etika
    • ethos – zvyk, obyčej, mrav
    • zkoumá chování člověka a norem, které ve společnosti vznikly
  5. logika
    • logos – slovo, věda, řád
    • teorie argumentace, výroková logika
    • o správném usuzování
  6. estetika
    • aisthetikos – vnímavost, cit pro krásu
    • co to je krásno?
    • působení krásy na člověka
  7. dějiny filozofie
  8. filozofie dějin

ANTICKÁ FILOZOFIE

  • polovina 6. století př. n. l. do poloviny 6. století n. l.
  • řeší základní problémy, nastolila více otázek, než vyřešila

Rozdělení

  1. archaické období (od poloviny 6. do poloviny 5. století př. n. l.)
    • otázka, zda existuje nějaká pralátka (arche), ke které vznikl svět
    • Milétská škola, Pythágorás, Eleaté, Herakleitos, Anaxagorás, Atomisté
  2. vrcholné období (polovina 5. století – 322 př. n. l.)
    • končí smrtí Aristotela
    • Sofisté, Sokratés, Platón, Aristoteles
    • centrum filozofie v Athénách
    • řeší většinou základních otázek, větší pozornost na člověka
  3. helénistické období (od 322 př. n. l. do poloviny 6. století n. l.)
    • v zájmu stojí člověk
    • Stoikové, Epikurejci, Skeptikové, Eklektici, Novoplatonici

ARCHAICKÉ OBDOBÍ

  • spojeno se začátky filozofie
  • dochovaly se pouze části spisů → tzv. ‚Zlomky předsokratovských myslitelů‘
  • nejdůležitější otázka o pralátce – arché – ze které vznikl svět
  • hylozoisté – hylé – látka, zoe – život

MILÉTSKÁ ŠKOLA

  • podle osady Milétos – pobřeží Egejského moře, tzv. Iónové (oblast Iónova)
  • berou vše kolem nás jako živé
  • přírodní filozofie – v popředí zájmu je kosmologie (kosmos – řád, uspořádání) – nauka o vnitřním řádu světa
  • od mýtu k logu

Thalés z Milétu (kolem 640 – 548 př. n. l.)

  • filozof, matematik, politik, státník
  • Thaletova věta; dokázal předpovědět zatmění slunce; změřil výšku pyramid podle stínů; řada matematických pouček
  • podle něj arché voda – všichni živí potřebují vodu k životu, obsažena v nás i rostlinách, mění svou podobu (skupenství)
  • země plovoucí deska na vodě

Anaximandros z Milétu (kolem 610 – 546 př. n. l.)

  • ne přímo pralátka, ale látková příčina apeiron – neomezené, neurčití (jakási paralela s nekonečností vesmíru)
  • postupné vydělování vlastností jako suché, vlhké …
  • svět není věčný, ale apeiron ano

Anaximenés z Milétu (kolem 585 – 528 př. n. l.)

  • za počátek všeho považoval vzduch
  • liší se svou povahou – řídkostí a hustotou
  • světy periodicky vznikají a zanikají
  • Země je plochá deska, která je podepřena vzduchem a nemá kam spadnout
  • vzduch můžeme v určitých situacích vnímat a pozorovat (kouř od úst v zimě…)

PYTHAGORAS ZE SAMU (580 – 500 př. n. l.)

  • cestovatel, matematik, astronom, myslitel
  • matematické poučky
  • podle něj aché tzv. praprincip – číslo 10 vzniká součtem 1 (bod), 2 (přímka), 3 (plocha) a 4 (prostor)
  • nachází 10 protikladů
    • omezené x neomezené
    • jedno x mnohé
    • pravé x levé
    • mužské x ženské
    • klid x pohyb
    • rovné x křivé
    • světlo x tma
    • dobré x zlé
    • čtverec x obdélník
    • liché x sudé
  • tvrdil, že se dá všechno spočítat (i v hudbě)
  • hudba sfér – situace, všechna tělesa, planety ve vesmíru vytvářejí zvuk, který známe jako ticho
  • zlatý řez – harmonický poměr, dokonalý tvar, dá se vypočítat, lahodí oku

PYTHAGOREJSKÁ ŠKOLA

  • oblast Krotón (J Itálie)
  • ani ne filozofická škola, ale nábožensko-filozofický řád
  • kromě filozofie také politika, medicína, hudba
  • ve městě Krotón založili školu s přísnými pravidly vycházející z Pythagorových názorů
  • vyslovili myšlenku heliocentrismu
  • byli ovlivněni orientální naukou → orfismus – stěhování duše, myšlenka nesmrtelnosti duše, převtělování
  • po vyhoření Krotónu se přestěhovali jinak, ale zanedlouho se škola rozpadla
  1. exoterické učení
    • veřejné, přípravné učení
    • vstoupit do něj mohli všichni
  2. esoterické učení (tajné, uzavřené)
    • v podstatě jako SEKTA ☺
    • trvalo asi 5 let, lidé nesměli vynášet znalosti ven → byli vázáni mlčenlivostí
    • platila přísná pravidla – střídmost až asketismus, zdrženlivost
    • podřízení se autoritě – Pythagorás (auto setá – on řekl = výroky, o kterých se nepochybovalo)

HERAKLEITOS Z EFESU (580 – 450 př. n. l.)

  • z královského rodu, samotář, podivín
  • pantha rei – vše plyne, nic netrvá
  • svět = neustálá změna
  • ‚nevstoupíš dvakrát do stejné řeky‘ – nic není stejné, voda v řece už nebude stejná
  • arché – oheň – proměnlivý a neustále v pohybu, mění vše okolo sebe
  • svět – neustálý boj protikladů, pokud existuje 1 věc, vždy má svůj protiklad; pokud nepoznáme jeden, nemůžeme poznat druhý
  • chaos nenastane (kvůli boji mezi protiklady), ale naopak existuje řád – logos – moc, která vše ovlivňuje
  • naše duše nejdříve v logu, pak v nás a po smrti opět v logu
  • dialektika – jedna z metod argumentace

ELEATÉ

  • filozofická škola, 6. a 5. století př. n. l.
  • podle osady Elea v JZ Itálii
  • otázky o podstatě světa
  • nová otázka – o existenci pohybu
  • gnozeologická oblast – možnost poznání

Xenofanés z Kolofónu (565 – 470 př. n. l.)

  • první představitel ‚volnomyšlenkářství‘
  • kritika antického řeckého náboženského systému → antropomorfní podoba bohů – lidská podoba bohů, že se chovají jako lidé, měli by být dokonalejší; příliš mnoho bohů
  • panteismus (pan – vše, theos – bůh) – bůh obsažen ve všem

Parmenidés z Eleje (540 – 470 př. n.l.)

  • žákem Xenofanése
  • nejstěžejnější myšlenka ‚bytí jest, nebytí není‘
  • neexistuje žádné prázdno, myšlenka je jsoucí → myslíme na mrtvou babičku – myšlenka je jsoucí a tudíž i ta babička existuje
  • neexistuje vznik ani zánik, neexistuje pohyb
  • lidské poznání ve dvou stupních
    • 1. dodá – domněnky nebo zdání, méně dokonalé, nemůže dojít k dokonalému poznání, klam
    • 2. epistemé – dokonalé poznání, rozumové, skutečné poznání

Zenón z Eleje (490 – 430 př. n. l.)

  • navazuje na Parmenida
  • snaží se dokázat, že pohyb není pomocí aporie
  • → důkazy o existenci pohybu
    • 1. aporie půlící
      • pokud z bodu A do bodu B, musím dojít do C, potom do D a do nekonečna
      • nemůžeme projít nekonečným množstvím bodů za konečný čas
    • 2. ‚Achilleus a želva‘
      • Achilleus – nejrychlejší muž; želva – nejpomalejší, dostane náskok
      • Achilleus musí projít bodem, kterým projde želva, ale ta želva už zase někde jinde → nikdy ji nedohoní
    • 3. letící šíp
      • pohyb = změna místa v čase
      • čas – sled nekonečně opakujících se krátkých okamžiků
      • v každém okamžiku šíp vlastně stojí
  • poznání podle smyslů není možné, pouze klam

EMPEDOKLÉS (490 – 430 př. n. l.)

  • lékař, politik
  • spojují myšlenky Herakleitovy a Parmenidovy
  • vše v pohybu a pohyb neexistuje
  • svět ze 4 kořenů (živlů) – země, oheň, voda, vzduch
  • → neměnné, dokonalé – nové věci vznikají mísením všech
  • 2 živly mimo – láska (mísí živly) a svár (rozděluje živly)
  • smyslové poznání nedokonalé
  • pluralista – 4 základní látky

ANAXAGORÁS (499 – 428 př. n. l.)

  • přináší filozofii do Athén
  • bohové – snaží se vysvětlit racionálně, ne podle mýtů (→ zbytek života ve vyhnanství)
  • veškerý svět z malých částí – semen = spermat; přiděluje jim určité vlastnosti – nekonečný počet, nekonečně dělitelné, odlišují se kvalitativně (barvou, chutí apod.), nevznikají ani nezanikají, v každé věci zastoupena všechna v různém poměru
  • semena jsou statická, hmotný základ světa
  • nůs – duchovní základ světa, zapříčiňuje mísení/rozlučování semen, dává všemu smysl, směr
  • dualista – 2 základní látky

ATOMISTÉ

  • od slova atomos – nedělitelný,
  • etika – cílem života dosáhnout blažeosti – ataraxia – musíme vést vyvážený život
  • gnozeologie – každý předmět vyzařuje drobné obrázky – eidoly – tak se poznáváme – smyslové poznání (není dokonalé, dokonalejší je racionální)

Leukippos (500 – 440 př. n. l.)

  • učitel Demokritose
  • zákony kauzality

Demokritos z Abdér (470 – 360 př. n. l.)

  • zákon kauzality – zákon příčinnosti, všechno nějakou příčinu, nic nevzniká náhodně
  • učení o atomech – základem všeho společně s prázdnem
  • atomů nekonečný počet, jsou neměnné, neviditelné, liší se kvantitou a ne kvalitou (primární – to, co se dá vyjádřit matematicky)
  • liší se tvarem, uspořádáním, velikostí a polohou
  • 2 typy kvalit – primární (neoddělitelné od předmětu, nezávisle na předmětu), sekundární (závislé na subjektu, které ho vnímá; např. vůně atd.)
  • prázdno – výplň mezi atomy, aby vše nebylo tak hutné
  • bohové podle něj také věci
  • dualista

VRCHOLNÁ ANTIKA

  • od arché se přesouváme ke člověku, etika ..
  • objektivní poznání není možné, pouze subjektivní a s tím jde ruku v ruce i neobjektivnost pravdy
  • pravdu má ten, komu se za pravdu dáno = teoretická skepce

SOFISTÉ

  • sofistai – učitel moudrosti, v té době titul; dnes člověk, který se ze všeho dokáže vymluvit
  • metoda dialogu – sofisma – princip vysvětlování, způsob argumentace
  • učili řečnictví, rétoriku, umění dialogu a argumentace → za své služby si nechávali platit
  • sofisma rohatý – pokud něco neztratíš, máš to

Protágorás z Abdér

  • vrcholné postavení mezi sofisty
  • ‚mírou všech věcí je člověk; jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou‘ → o tom, co je a není, rozhoduje člověk, subjektivní
  • nemůžeme s jistotou vědět, jestli bohové jsou a nejsou
  • agnosticismus – existenci něčeho nemůžeme ani potvrdit ani vyvrátit

Gorgiás z Leontýn

  • spis ‚O nejsoucnu čili o přírodě‘
  • představitel vrcholné teoretické skepse
  • i když přemýšlím, nemůžu si být jistý existencí
  • teze
    • 1. nic není / neexistuje
    • 2. i kdyby něco existovalo, nebylo by to poznatelné
    • 3. i kdyby to bylo poznatelné, nebylo by to sdělitelné

SOKRATES (469 – 399 př. n. l.)

  • pocházel z Athén, otec sochař, matka porodní bába
  • vyučil se sochařem
  • pracoval pomocí dialogu, díky kterému přivádí na svět nové myšlenky
  • sám nikdy nic nenapsal
  • informace o něm od Platóna, Xenofóna a Aristofána (shodují se pouze na vzhledu Sokrata)
  • učitel Platóna, nekriticky ho obdivoval
  • Xantipa – manželka Sokrata, potvora, nesnesitelná
  • obžalován z bezbožnosti a kažení mládež

Sokratovská metoda

  • používá metodu dialogu
  • zastavuje náhodné kolemjdoucí a zapřádá s nimi hovory, klade jim otázky, zpochybňuje jejich odpovědi
  • 1. krok: pokládá náhodné otázky obecného typu – např. Je svět poznatelný? Existuje dobro? Jsi v životě šťastný?
  • 2.krok: zpochybnění odpovědi, pomocí dalších otázek svému kolegovi dokazuje, že vlastně nezná odpověď nebo si jí není jistý
  • 3.krok: společně dochází k obecné definici nějakého pojmu, který byl zpočátku nejasný – např. štěstí
  • -> využití indukční metody
  • velký význam spočívá ve snaze o tvorbu definic pojmů (dnes máme velké množství slovníků a encyklopedií, v Sokratově době nic takového neexistovalo, definice pojmů se teprve utvářejí)
  • Sokrates programově nic nenapsal, smysl filosofie viděl v tvoření myšlení, důležitější pro něj bylo dovádět někoho k tvorbě myšlenek, ne psát odborné texty

„Sokratovský zvrat“

  • ve své filozofii rezignuje na přírodu a na kosmologické otázky (nehledá žádnou pralátku), ale v centru jeho bádání stojí člověk (tzn. zabývá se antropologií, etikou …)
  • → opětují ho všichni jeho žáci → do centra filozofického myšlení se dostává konkrétní člověk (objevují se nové filozofické disciplíny – etika, filozofická antropologie)

„Vím, že nic nevím“

  • známý Sokratův výrok
  • čím více toho víme, tím více si uvědomujeme svou nevědomost a to, že je ještě spousta věcí, které neznáme → lidské poznání je nekonečné
  • Delfská věštírna jej označila za nejmoudřejšího muže své doby

Sokrates vs. Sofisté

  • společné znaky – používají metodu rozhovoru, dialogu
  • rozdílné znaky – Sokrates dospívá k tomu, že každý pojem je definovatelný x Sofisté – neexistuje objektivní pravda
  • Sokrates navazuje na sofisty (používá dialektiku), ale odmítá filozofii jako placenou službu

Sokratova etika

  • lidé konají špatné skutky především proto, že nevědí, že se jedná o něco špatného – tzv. etický intelektualismus
  • klade velký důraz na racio (rozum) – člověk je racionální bytost, proto by měl být motivován k tomu, aby konal dobro
  • lidé by měli být poučeni o tom, co je dobré a co špatné – měli by chtít to dobré uskutečňovat
  • Sokratovské evangelium“ – člověk by měl být vnitřně svobodný, konat dobré skutky (mít jakýsi vnitřní důvod konat dobré skutky, ne proto, že za to něco dostanu, že bude následovat nějaká odměna)
  • důležitá je v životě uměřenost (sofrosyné) – všeho tak akorát

MALÉ SOKRATOVSKÉ ŠKOLY

  1. Megarská sokratovská škola
    • zakladatelem Eukleides
    • propojení myšlenky Sokrata a Eleaty
    • význam v rozvoji logiky
  2. Kyrénské (hédonická) sokratovská škola
    • henodé – slast
    • zakladatelem Aristippes
    • cílem života uspokojovat slasti
  3. Kynická sokratovská škola
    • opak hédonické
    • každý člověk má vést uměřený, asketický život
    • zakladatelem Diogenése

OTÁZKA KE STAŽENÍ ZDE:  http://downupfiles.com/file/A6h8754

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *