Řecká předsokratovská filozofie, vrcholné období řecké filozofie – sofisté, Sókratés

OBECNÝ ÚVOD

• filozofické otázky si klademe už v dětství nebo v mezních situacích
• filozofie je soustava kritického uvažováno i problémech bytí, světa, poznání a člověka
• filein sofia – milovat moudrost
• původně synonymem pro vědu, později rozdělování a vyčleňování ostatních věd

Dělení disciplín

1. ontologie
   • on, ontos – to co je jsoucí; logos – slovo
   • o existenci světa, nejzákladnější disciplína
2. gnozeologie
   • gnosis – vědění, poznání; logos – věda, řád
   • nauka o poznání, možnosti poznání
   • nejvíce na přelomu 17. a 18. století – důležitější racionální poznání nebo vnímání
3. filozofická antropologie
   • antropos – člověk
   • vymezit lidskou přirozenost
   • to, co dělá člověka člověkem
4. etika
   • ethos – zvyk, obyčej, mrav
   • zkoumá chování člověka a norem, které ve společnosti vznikly
5. logika
   • logos – slovo, věda, řád
   • teorie argumentace, výroková logika
   • o správném usuzování
6. estetika
   • aisthetikos – vnímavost, cit pro krásu
   • co to je krásno?
   • působení krásy na člověka
7. dějiny filozofie
8. filozofie dějin

ANTICKÁ FILOZOFIE

• polovina 6. století př. n. l. do poloviny 6. století n. l.
• řeší základní problémy, nastolila více otázek, než vyřešila

Rozdělení

1. archaické období (od poloviny 6. do poloviny 5. století př. n. l.)
   • otázka, zda existuje nějaká pralátka (arche), ke které vznikl svět
   • Milétská škola, Pythágorás, Eleaté, Herakleitos, Anaxagorás, Atomisté
2. vrcholné období (polovina 5. století – 322 př. n. l.)
   • končí smrtí Aristotela
   • Sofisté, Sokratés, Platón, Aristoteles
   • centrum filozofie v Athénách
   • řeší většinou základních otázek, větší pozornost na člověka
3. helénistické období (od 322 př. n. l. do poloviny 6. století n. l.)
   • v zájmu stojí člověk
   • Stoikové, Epikurejci, Skeptikové, Eklektici, Novoplatonici

ARCHAICKÉ OBDOBÍ

• spojeno se začátky filozofie
• dochovaly se pouze části spisů → tzv. ‚Zlomky předsokratovských myslitelů‘
• nejdůležitější otázka o pralátce – arché – ze které vznikl svět
• hylozoisté – hylé – látka, zoe – život

MILÉTSKÁ ŠKOLA

• podle osady Milétos – pobřeží Egejského moře, tzv. Iónové (oblast Iónova)
• berou vše kolem nás jako živé
• přírodní filozofie – v popředí zájmu je kosmologie (kosmos – řád, uspořádání) – nauka o vnitřním řádu světa
• od mýtu k logu

Thalés z Milétu (kolem 640 – 548 př. n. l.)

• filozof, matematik, politik, státník
• Thaletova věta; dokázal předpovědět zatmění slunce; změřil výšku pyramid podle stínů; řada matematických pouček
• podle něj arché voda – všichni živí potřebují vodu k životu, obsažena v nás i rostlinách, mění svou podobu (skupenství)
• země plovoucí deska na vodě

Anaximandros z Milétu (kolem 610 – 546 př. n. l.)

• ne přímo pralátka, ale látková příčina apeiron – neomezené, neurčití (jakási paralela s nekonečností vesmíru)
• postupné vydělování vlastností jako suché, vlhké …
• svět není věčný, ale apeiron ano

Anaximenés z Milétu (kolem 585 – 528 př. n. l.)

• za počátek všeho považoval vzduch
• liší se svou povahou – řídkostí a hustotou
• světy periodicky vznikají a zanikají
• Země je plochá deska, která je podepřena vzduchem a nemá kam spadnout
• vzduch můžeme v určitých situacích vnímat a pozorovat (kouř od úst v zimě…)

PYTHAGORAS ZE SAMU (580 – 500 př. n. l.)

• cestovatel, matematik, astronom, myslitel
• matematické poučky
• podle něj aché tzv. praprincip – číslo 10 vzniká součtem 1 (bod), 2 (přímka), 3 (plocha) a 4 (prostor)
• nachází 10 protikladů
  • omezené x neomezené
  • jedno x mnohé
  • pravé x levé
  • mužské x ženské
  • klid x pohyb
  • rovné x křivé
  • světlo x tma
  • dobré x zlé
  • čtverec x obdélník
  • liché x sudé
• tvrdil, že se dá všechno spočítat (i v hudbě)
• hudba sfér – situace, všechna tělesa, planety ve vesmíru vytvářejí zvuk, který známe jako ticho
• zlatý řez – harmonický poměr, dokonalý tvar, dá se vypočítat, lahodí oku

PYTHAGOREJSKÁ ŠKOLA

• oblast Krotón (J Itálie)
• ani ne filozofická škola, ale nábožensko-filozofický řád
• kromě filozofie také politika, medicína, hudba
• ve městě Krotón založili školu s přísnými pravidly vycházející z Pythagorových názorů
• vyslovili myšlenku heliocentrismu
• byli ovlivněni orientální naukou → orfismus – stěhování duše, myšlenka nesmrtelnosti duše, převtělování
• po vyhoření Krotónu se přestěhovali jinak, ale zanedlouho se škola rozpadla

1. exoterické učení
   • veřejné, přípravné učení
   • vstoupit do něj mohli všichni
2. esoterické učení (tajné, uzavřené)
   • v podstatě jako SEKTA ☺
   • trvalo asi 5 let, lidé nesměli vynášet znalosti ven → byli vázáni mlčenlivostí
   • platila přísná pravidla – střídmost až asketismus, zdrženlivost
   • podřízení se autoritě – Pythagorás (auto setá – on řekl = výroky, o kterých se nepochybovalo)

HERAKLEITOS Z EFESU (580 – 450 př. n. l.)

• z královského rodu, samotář, podivín
• pantha rei – vše plyne, nic netrvá
• svět = neustálá změna
• ‚nevstoupíš dvakrát do stejné řeky‘ – nic není stejné, voda v řece už nebude stejná
• arché – oheň – proměnlivý a neustále v pohybu, mění vše okolo sebe
• svět – neustálý boj protikladů, pokud existuje 1 věc, vždy má svůj protiklad; pokud nepoznáme jeden, nemůžeme poznat druhý
• chaos nenastane (kvůli boji mezi protiklady), ale naopak existuje řád – logos – moc, která vše ovlivňuje
• naše duše nejdříve v logu, pak v nás a po smrti opět v logu
• dialektika – jedna z metod argumentace

ELEATÉ

• filozofická škola, 6. a 5. století př. n. l.
• podle osady Elea v JZ Itálii
• otázky o podstatě světa
• nová otázka – o existenci pohybu
• gnozeologická oblast – možnost poznání

Xenofanés z Kolofónu (565 – 470 př. n. l.)

• první představitel ‚volnomyšlenkářství‘
• kritika antického řeckého náboženského systému → antropomorfní podoba bohů – lidská podoba bohů, že se chovají jako lidé, měli by být dokonalejší; příliš mnoho bohů
• panteismus (pan – vše, theos – bůh) – bůh obsažen ve všem

Parmenidés z Eleje (540 – 470 př. n.l.)

• žákem Xenofanése
• nejstěžejnější myšlenka ‚bytí jest, nebytí není‘
• neexistuje žádné prázdno, myšlenka je jsoucí → myslíme na mrtvou babičku – myšlenka je jsoucí a tudíž i ta babička existuje
• neexistuje vznik ani zánik, neexistuje pohyb
• lidské poznání ve dvou stupních
  • 1. dodá – domněnky nebo zdání, méně dokonalé, nemůže dojít k dokonalému poznání, klam
  • 2. epistemé – dokonalé poznání, rozumové, skutečné poznání

Zenón z Eleje (490 – 430 př. n. l.)

• navazuje na Parmenida
• snaží se dokázat, že pohyb není pomocí aporie
• → důkazy o existenci pohybu
  • 1. aporie půlící
    • pokud z bodu A do bodu B, musím dojít do C, potom do D a do nekonečna
    • nemůžeme projít nekonečným množstvím bodů za konečný čas
  • 2. ‚Achilleus a želva‘
    • Achilleus – nejrychlejší muž; želva – nejpomalejší, dostane náskok
    • Achilleus musí projít bodem, kterým projde želva, ale ta želva už zase někde jinde → nikdy ji nedohoní
  • 3. letící šíp
    • pohyb = změna místa v čase
    • čas – sled nekonečně opakujících se krátkých okamžiků
    • v každém okamžiku šíp vlastně stojí
• poznání podle smyslů není možné, pouze klam

EMPEDOKLÉS (490 – 430 př. n. l.)

• lékař, politik
• spojují myšlenky Herakleitovy a Parmenidovy
• vše v pohybu a pohyb neexistuje
• svět ze 4 kořenů (živlů) – země, oheň, voda, vzduch
• → neměnné, dokonalé – nové věci vznikají mísením všech
• 2 živly mimo – láska (mísí živly) a svár (rozděluje živly)
• smyslové poznání nedokonalé
• pluralista – 4 základní látky

ANAXAGORÁS (499 – 428 př. n. l.)

• přináší filozofii do Athén
• bohové – snaží se vysvětlit racionálně, ne podle mýtů (→ zbytek života ve vyhnanství)
• veškerý svět z malých částí – semen = spermat; přiděluje jim určité vlastnosti – nekonečný počet, nekonečně dělitelné, odlišují se kvalitativně (barvou, chutí apod.), nevznikají ani nezanikají, v každé věci zastoupena všechna v různém poměru
• semena jsou statická, hmotný základ světa
• nůs – duchovní základ světa, zapříčiňuje mísení/rozlučování semen, dává všemu smysl, směr
• dualista – 2 základní látky

ATOMISTÉ

• od slova atomos – nedělitelný,
• etika – cílem života dosáhnout blažeosti – ataraxia – musíme vést vyvážený život
• gnozeologie – každý předmět vyzařuje drobné obrázky – eidoly – tak se poznáváme – smyslové poznání (není dokonalé, dokonalejší je racionální)

Leukippos (500 – 440 př. n. l.)

• učitel Demokritose
• zákony kauzality

Demokritos z Abdér (470 – 360 př. n. l.)

• zákon kauzality – zákon příčinnosti, všechno nějakou příčinu, nic nevzniká náhodně
• učení o atomech – základem všeho společně s prázdnem
• atomů nekonečný počet, jsou neměnné, neviditelné, liší se kvantitou a ne kvalitou (primární – to, co se dá vyjádřit matematicky)
• liší se tvarem, uspořádáním, velikostí a polohou
• 2 typy kvalit – primární (neoddělitelné od předmětu, nezávisle na předmětu), sekundární (závislé na subjektu, které ho vnímá; např. vůně atd.)
• prázdno – výplň mezi atomy, aby vše nebylo tak hutné
• bohové podle něj také věci
• dualista

VRCHOLNÁ ANTIKA

• od arché se přesouváme ke člověku, etika ..
• objektivní poznání není možné, pouze subjektivní a s tím jde ruku v ruce i neobjektivnost pravdy
• pravdu má ten, komu se za pravdu dáno = teoretická skepce

SOFISTÉ

• sofistai – učitel moudrosti, v té době titul; dnes člověk, který se ze všeho dokáže vymluvit
• metoda dialogu – sofisma – princip vysvětlování, způsob argumentace
• učili řečnictví, rétoriku, umění dialogu a argumentace → za své služby si nechávali platit
• sofisma rohatý – pokud něco neztratíš, máš to

Protágorás z Abdér

• vrcholné postavení mezi sofisty
• ‚mírou všech věcí je člověk; jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou‘ → o tom, co je a není, rozhoduje člověk, subjektivní
• nemůžeme s jistotou vědět, jestli bohové jsou a nejsou
• agnosticismus – existenci něčeho nemůžeme ani potvrdit ani vyvrátit

Gorgiás z Leontýn

• spis ‚O nejsoucnu čili o přírodě‘
• představitel vrcholné teoretické skepse
• i když přemýšlím, nemůžu si být jistý existencí
• teze
  • 1. nic není / neexistuje
  • 2. i kdyby něco existovalo, nebylo by to poznatelné
  • 3. i kdyby to bylo poznatelné, nebylo by to sdělitelné

SOKRATES (469 – 399 př. n. l.)

• pocházel z Athén, otec sochař, matka porodní bába
• vyučil se sochařem
• pracoval pomocí dialogu, díky kterému přivádí na svět nové myšlenky
• sám nikdy nic nenapsal
• informace o něm od Platóna, Xenofóna a Aristofána (shodují se pouze na vzhledu Sokrata)
• učitel Platóna, nekriticky ho obdivoval
• Xantipa – manželka Sokrata, potvora, nesnesitelná
• obžalován z bezbožnosti a kažení mládež

Sokratovská metoda

• používá metodu dialogu
• zastavuje náhodné kolemjdoucí a zapřádá s nimi hovory, klade jim otázky, zpochybňuje jejich odpovědi
• 1. krok: pokládá náhodné otázky obecného typu – např. Je svět poznatelný? Existuje dobro? Jsi v životě šťastný?
• 2.krok: zpochybnění odpovědi, pomocí dalších otázek svému kolegovi dokazuje, že vlastně nezná odpověď nebo si jí není jistý
• 3.krok: společně dochází k obecné definici nějakého pojmu, který byl zpočátku nejasný – např. štěstí
• -> využití indukční metody
• velký význam spočívá ve snaze o tvorbu definic pojmů (dnes máme velké množství slovníků a encyklopedií, v Sokratově době nic takového neexistovalo, definice pojmů se teprve utvářejí)
• Sokrates programově nic nenapsal, smysl filosofie viděl v tvoření myšlení, důležitější pro něj bylo dovádět někoho k tvorbě myšlenek, ne psát odborné texty

„Sokratovský zvrat“

• ve své filozofii rezignuje na přírodu a na kosmologické otázky (nehledá žádnou pralátku), ale v centru jeho bádání stojí člověk (tzn. zabývá se antropologií, etikou …)
• → opětují ho všichni jeho žáci → do centra filozofického myšlení se dostává konkrétní člověk (objevují se nové filozofické disciplíny – etika, filozofická antropologie)

„Vím, že nic nevím“

• známý Sokratův výrok
• čím více toho víme, tím více si uvědomujeme svou nevědomost a to, že je ještě spousta věcí, které neznáme → lidské poznání je nekonečné
• Delfská věštírna jej označila za nejmoudřejšího muže své doby

Sokrates vs. Sofisté

• společné znaky – používají metodu rozhovoru, dialogu
• rozdílné znaky – Sokrates dospívá k tomu, že každý pojem je definovatelný x Sofisté – neexistuje objektivní pravda
• Sokrates navazuje na sofisty (používá dialektiku), ale odmítá filozofii jako placenou službu

Sokratova etika

• lidé konají špatné skutky především proto, že nevědí, že se jedná o něco špatného – tzv. etický intelektualismus
• klade velký důraz na racio (rozum) – člověk je racionální bytost, proto by měl být motivován k tomu, aby konal dobro
• lidé by měli být poučeni o tom, co je dobré a co špatné – měli by chtít to dobré uskutečňovat
• „Sokratovské evangelium“ – člověk by měl být vnitřně svobodný, konat dobré skutky (mít jakýsi vnitřní důvod konat dobré skutky, ne proto, že za to něco dostanu, že bude následovat nějaká odměna)
• důležitá je v životě uměřenost (sofrosyné) – všeho tak akorát

MALÉ SOKRATOVSKÉ ŠKOLY

1. Megarská sokratovská škola
   • zakladatelem Eukleides
   • propojení myšlenky Sokrata a Eleaty
   • význam v rozvoji logiky
2. Kyrénské (hédonická) sokratovská škola
   • henodé – slast
   • zakladatelem Aristippes
   • cílem života uspokojovat slasti
3. Kynická sokratovská škola
   • opak hédonické
   • každý člověk má vést uměřený, asketický život
   • zakladatelem Diogenése

OTÁZKA KE STAŽENÍ ZDE:  http://downupfiles.com/file/A6h8754