FILOZOFIE IRACIONALISMU A VOLUNTARISMU
- iracionální = nerozumové
- iracionalismus
- 19. století
- souhrnné označení pro postupy odmítající možnost rozumového vysvětlení světa
- podstatu skutečnosti lze pochopit jedině citem, vůlí, intuicí, vírou…
- směry, které vychází z toho, že základem lidského chování není rozum (odmítají to, co objevila novověká věda)
- spojeno s voluntarismem = konkrétní projem iracionalismu, základem jednání je vůle
- projevuje se také v literatuře a v hudbě
ARTUR SCHOPENHAUER (1788 – 1860)
- německý filosof
- považován za mizantropa – člověk, kterého nemá nikdo rád
- na všechny útočí, především na ženy
- jeho filosofie je pesimistická (svět je něco, co vůbec nemělo být, je od začátku špatný)
- moderní civilizace je špatná, nelidská, útočná – poukazuje na všechna negativa
- 2 inspirační zdroje:
- 1) vychází z Kanta, odmítá však filosofii, která na Kanta navazovala, nenáviděl Hegela
- 2) indická mystika (zejména buddhismus) – ta totiž vylučuje možnost rozumového proniknutí k tajům reality, protože viditelný svět je jen zdání
- velkou roli v jeho filosofii hraje také vůle (voluntarismus, lat. voluntas = vůle)
- podle Sch. ani individuální život ani dějiny nemají smysl (bráno ve významu racionálním)
- nejdůležitější dílo: Svět jako vůle a představa (1819)
- 1) „svět jako představa“
- vychází z indického učení -> to, co je vidět ze světa, je jenom přelud, intelekt je jen sluha vůle
- vychází z Kanta a Platóna – můžeme poznat jen to, co není podstatou, vše je jen má představa
- rozum – nástrojem nerozumné vůle
- 2) „svět jako vůle“
- podstatou všeho je vůle
- dobré -> motivuje k životu, negativní -> motivuje k špatným činům
- vůle ovlivňuje všechno v člověku (temperament, charakter), pohání intelekt…
- „Vůle je statný slepec, nesoucí na ramenou chromého, ale vidoucího člověka (rozum)“
- rozum potřebujeme, ale dopředu ho dostává vůle
- tělo je objektivizovaná vůle
- vůle je nekonečná, ale její naplnění je omezené…
- 1) „svět jako představa“
- nejsilnějším projevem vůle je pohlavní pud
- protipólem mozku jsou pohlavní pudy/ pohlavní orgány
- jediné, co podle Sch. dva lidi přitahuje je pohlavní pud – neexistuje láska tak, jak si ji představujeme -> láska je jen iluze, kterou se příroda stará o zachování rodu
Představa života (podle Schopenhauera)
- život je utrpení, strast, nemůžeme od něj utéct
- jediným cílem každého člověka a jeho života je jít vstříc smrti (sebevražda však není řešením – Sch. věří v reinkarnaci, vrátíme se opět do tohoto světa)
- štěstí je jen momentální nepřítomnost strasti
- otázka „Svobody jedince“ – jedinec je nesvobodný, protože jediné co je svobodné je vůle občana – ta mě omezuje
- 2 východiska
- a) Estetická cesta
- dočasná, přechodná, nedokonalá
- souvisí s uměním – ti, kteří tvoří umělecká díla (umění, filosofie…), jsou dočasně oproštěni od toho utrpení
- b) etická cesta
- popření vůle – rezignuji na všechno, co je z hlediska západního světa důležité – mám žít v askezi -> téměř nic k životu nepotřebuji, trápím se absencí nepatrného množství věcí
- extáze – v ní jsme schopni dojít ke spojení s bohem, uniknout utrpení
- a) Estetická cesta
FRIEDRICH NIETZSCHE (1844 – 1900)
- německý filosof, ryzí voluntarista
- velký obdivovatel umění a znalec klasické hudby (fascinován dílem R.Wagnera)
- trpěl psychickou chorobou (degenerativní paralýzou – postižen nesnesitelnými bolestmi hlavy a očí, záchvaty trudomyslnosti, obtíže při kontaktu s lidmi…, paralýzu si přivodil, když se dříve nakazil syfilidou (projevy – záchvaty, kdy hlasitě zpíval a hrál na klavír, zmítal se v křečích, vydával se za různá povolání a provolával nesmyslná hesla…))
- jeho otec byl farář (protestanti), N. však místo teologie jde studovat filologii
- ve své filosofii inspirován Schopenhauerem
- označován jako „filosof s kladivem“ – jeho filosofie je destruktivní, chci-li něco nového vytvořit, musím to předchozí zničit
- typický je pro něj totální pesimismus – životní i filosofický
- někdy označován za cynika
- představitel nihilismu – tzn. popírání veškerých hodnot
- měl velký vliv na mladou generaci – kritizoval dosavadní poměry, rozpor mezi křesťanskou morálkou (10 božích přikázání x proti tomu praxe, porušování pravidel) -> proč tedy uznávat desatero, když jej porušujeme (zbořit společnost a na jejich troskách postavit novou)
- dílo: Ecce homo (životopis), Vůle k moci, Tak pravil Zarathustra
„Tak pravil Zarathustra“
- vůle – iracionální motivační prvek, ovlivňuje veškeré chování (podobně jako u Schopenhauera, ale Sch. říká, že vůle má negativní rozměr a máme ji popřít)
- vůle panující ve světě je „vůle k moci“ (základní jev veškerého života – jeho pud zvítězit nad silou působící proti němu)
- podle N. je vůle k moci pozitivní záležitostí
- vůle k moci nás vede k realizaci všech myšlenek, máme jí naslouchat a následovat ji
- to však nejde ve stávajícím světě, proto musíme přehodnotit jeho základní hodnoty
- naše západní kultura si vytvořila hierarchii hodnot, která je v rozporu s povahou vůle (především křesťanství – jako ideál mravního jednání byla vnucována pokora, poslušnost -> tedy slabošství a otroctví ->> je třeba přehodnotit všechny hodnoty a zavést novou morálku
- vůle k moci nás vede k fázi, kterou nazývá: „nadčlověk“ (tento pojem od něj přejali nacisté)
- člověk —— vůle k moci —-> nadčlověk
- opice –> člověk —> nadčlověk (vztah člověk – nadčlověk je stejný jako opice – člověk), pro nás opice něco, od čeho se chceme distancovat
- stejný vztah mezi člověkem a nadčlověkem – není mezi nimi fyziologická rozdílnost, rozdíl je v tom, jak myslíme; nadčlověk – nevěří v Boha (Bůh je mrtev); ví, že je součástí celkové vůle k moci; stěžejním motivem je iracionální vůle k moci
- Nietzsche pojem nadčlověk nespojoval s určitým národem (tak jako později nacisté), nadčlověk je spojen s destrukcí dosavadních hodnot, nutnost vybudovat nové
- kam vede cesta člověka? -> k něčemu, co je více než člověk, ale nikoliv Bůh, k „nadčlověku“ – novým vyšším druhem člověka
- „Bůh je mrtev“ -> namísto Boha postavme nadčlověka, fáze člověk bývá označována jako lano mezi opicí a nadčlověkem
- zvěstování nové epochy – podobenství o třech proměnách ducha
- stádium velblouda – trpělivě nese břemeno staré morálky
- stádium lva („já chci“) –
bojuje proti draku hodnoty (církev, organizace) – ty máš činit
- stádium dítěte – hraje hru tvoření
- oslava nadčlověka v postavě Zarathustry – svoboda vůči tradičním hodnotám, řídí se pozemským měřítkem, usiluje o sílu, vitalitu a moc
- X stádní lidé – sklánějí se před diktátem (vymyšleného) Boha a holdují morálce slabosti a soucitu
- nadčlověk dokáže rozbít staré hodnoty a postavit novou morálku = panskou, vyšší formy existence – překonává člověka
- mezi člověkem a nadčlověkem vztah jako mezi opicí a člověkem
- myšlenka věčného návratu
- teorie nadčlověka později zneužita nacistickou ideologií ve smyslu rasovém
- jeho filozofie je označena za nihilistickou
- popírání hodnot (není pravda – neexistuje objektivní pravda; není morálka – principy nikdo nerespektuje, nedodržuje, à je třeba to zhoršit; není náboženství – zabili jsme Boha)
- Zarathustra – poustevník, mudrc, filosof, jako prorok přichází do města
- 1) zvěstování – týká se nadčlověka
- 2) Bůh je mrtev, žádný Bůh není
Nihilismus
- odmítání hodnot, obecných pravd
- výraz označující úpadek doby (nihil = nic)
- N. kritika všeho uctívaného má 3 rozměry:
- 1) není pravda (vše, co bylo dosud pravda, musíme zbořit a vystavět si svou novou; člověk tak, jak je nyní nemá možnost získat absolutní pravdu)
- 2) není morálka (žijeme ve světě, který vychází z morálních zásad (Desatero), ale svým běžným konáním jednáme proti zásadám, proč si je tedy stavíme?; nejsou žádné hodnoty)
- 3) není Bůh/ není náboženství (-> „Bůh je mrtev“ – my jsme ho zabili, my všichni jsme vrazi -> přijali jsme ho za hodnotu, ale nakonec jsme jej odmítli – přijali jsme ho jen napůl; náboženství – je výtvor lidského šílenství)
- všechny tyto hodnoty (1-3) je třeba nahradit jinými, které vytvoří nadčlověk
- vliv východních nauk – myšlenka věčného návratu (karma), vše se jednou znovu vrátí -> tzn. nihilismus je nekonečný (stanovené hodnoty časem také destruujeme a tvoříme nové)
- navázali na něj fašisté i levicoví intelektuálové (zbavení hodnot)
Vývoj iracionalismu v 19.století a s přesahem do 20.století
- iracionalismus x pozitivismus
- otázka: Co mě více ovlivňuje- racio nebo iracionální složka?
- Iracionalisté – vůle
- Pozitivisté – nejdůležitější jsou fakta, snaží se utlumit, potlačit neracionální složky, které se přidávají k racionálním faktům
- Počátek 20 století byl spíše iracionální, ke všemu se hledaly vědecké argumenty, s racionálními argumenty se zacházelo iracionálně (-> 2.svět.válka), metoda byla racionální, ale obsah byl iracionální (snaha dojít k čisté rase)
MODERNÍ PROUDY FILOZOFIE 19. A 20. STOLETÍ
Filozofické směry:
- Pozitivismus
- Novopozitivismus
- Pragmatismus
- Existencialismus
- Fenomenologie
- Filosofie života
- Křesťanská filosofie 20. století
- Postmoderna
POZITIVISMUS
- Francie, 19. století
- pozitivismus stejně jako iracionalismus vychází z negativního postoje k racionalismu
- zatímco iracionalismus popírá možnost rozumového poznání jako takového, pozitivismus se staví negativně proti nadřazování významu rozumu nad zkušenost -> tzn. navazuje tím na anglický empirismus
- hlásá, že každá věda se musí soustředit jen na to, co je pozitivně dáno – na to, co lze určitými kontrolovatelnými procedurami spolehlivě prověřit; vše ostatní je potřeba z vědy a tedy i z filosofie vyloučit
- to, co je pozitivně dáno – jsou fakta -> fakta lze pořádat na základě následnosti či podobnosti, a sice buď empiricky (na základě experimentálního pozorování) nebo logicky (kontrolované vyvozování souvislostí)
AUGUSTE COMTE (1798 – 1857)
- francouzský filosof
- zakladatel sociologie jako vědní disciplíny
- nejvýznamnější představitel pozitivismu
- znaky pozitivismu vyložil v díle: „Kurs pozitivní filosofie“
- podle Comta prochází vývoj lidského myšlení 3 stadii: (3 stadia vývoje lidstva podle úrovně vědění; tato stadia jsou uplatnitelná na život člověka i lidstva)
- 1) teologické stadium – člověk má tendenci zkoumat vnitřní povahu věcí, zabývá se příčinami všech jevů, se kterými se setkává – tyto jevy si představuje jako přímé a neustálé působení nadpřirozených činitelů (nadpřirozené síly a bytosti)
- 2) metafyzické stadium – je obměnou prvního stadia, nadpřirození činitelé nahrazeni abstraktními silami, abstraktními pojmy
- 3) pozitivní stadium – lidský duch dochází k zjištění, že nemůže dosáhnout absolutních poznatků, vzdává se hledání původu vesmíru a poznání příčin jevů -> věnuje se objevování zákonitostí (vztahy posloupnosti, podobnosti), používá pozorování, vědecký popis faktů
- za pozitivní tedy Comte považuje to, co „leží“ před námi (jev), to, co je užitečné z hlediska společenského rozvoje poznání, to, co lze vymezit a definovat
Sociologie
- byl jedním z prvních, kdo rozšířil zásady pozitivní vědy i na oblast společenských jevů a pokusil se je zkoumat, pořádat a třídit
- sociologii nazýval sociální fyzikou, spoléhal na to, že fakta ze sociální oblasti bude možné popisovat a třídit pomocí metod běžných v exaktních vědách (např. pomocí statistiky…)
- rozlišoval tzv. sociální statiku (výzkum struktury společnosti) a sociální dynamiku (výzkum vývoje společnosti)
ANGLICKÝ POZITIVISMUS
- Comtovy myšlenky měly ohlas i v již tradičně empiricky orientované Anglii
- zástupci – např. John Start Mill, Herbert Spencer
NOVOPOZITIVISMUS
- filozofický směr navazující na pozitivismus, 20. století
- někdy také označován jako filosofie jazyka nebo analytická filosofie
- stejně jako pozit. odmítá spekulativní metafyziku a vyzvedává přednosti metod přírodních věd
- problém, který řešili: třídění, uchovávání a předávání poznatků o skutečnosti je možné jen jazykem -> logice myšlení musí odpovídat také logika jazyka
- aby se mohlo vědecké zkoumání posunout dopředu, musí být vědecká filosofie analýzou vědeckého jazyka, musí nejprve určit, zda vědecké a filosofické pojmy mají smysl
- základní disciplínou se proto stala logika
LUDWIG WITTGENSTEIN (1881 – 1951)
- rakouský filosof
- ovlivněn rozvojem matematiky a formální logiky
- pokládá si otázky typu: „Mohu fakta vyjádřit přesně pomocí jazyka? Je jazyk přesným způsobem vyjadřování?“ -> odpověď zní ne
- jeho tvorbu můžeme rozdělit na 2 období:
- 1 období – napsal spis: „Logicko filosofický traktát“
- snaha vytvořit umělý jazyk, který by byl přesný, takový, aby byl pozitivní, faktický
- za nejvhodnější formu považoval jazyk matematické logiky
- další myšlenky: Vše, co může být myšleno, může být myšleno jasně“, „O čem nemůžeme mluvit, o tom musíme mlčet.“
- 2 období: spis „Filosofická zkoumání“
- dospívá k přesvědčení, že nelze vytvořit „ideální jazyk“, proto se zaměřuje na analýzu reálného jazyka, který považuje za formu hry, jejíž pravidla přijímá každý, kdo do ni vstupuje -> reálný jazyk tedy můžeme zkoumat, příp. jej zpřesnit
Na Wittgensteina navázal koncem 20. století tzv. Vídeňský kruh (především Rudolf Carnap a Karl Popper).
PRAGMATISMUS
- filozofický směr, který vznikl na přelomu 19/20. století v USA
- pragmatismus = účelovost (příp. praktická využitelnost)
- hl. představitelé: W. JAMES, J. DEWEY
- vycházejí z myšlenky, že hodnota idejí není v idejích samotných, ale až v jejich praktickém uplatnění, v jejich využitelnosti, užitečnosti
WILLIAM JAMES
- James zdůrazňuje principy užitečnosti jako pravdivostního kritéria -> „co je pro mne užitečné, je pro mne pravdivé“
- Jamesův princip pluralismu -> nenacházíme se v universu, ale v „multi-versu“ -> tzn. nic nelze pochopit či vyložit jen z jednoho hlediska; neexistuje žádná univerzální pravda
- není světa mimo svět zkušeností
- neexistuje trvalý svět, ale svět i zkušenost se vyvíjí
EXISTENCIALISMUS
- jeden z nejvýraznějších směrů 20. století, v 50. a 60. letech se stal téměř módní záležitostí
- výrazně antropologický směr
- vychází z dřívějších filosofických a uměleckých podnětů (pojem odcizení u Marxe, Kierkegaard – úzkost, Kafka – odlidštěná společnost…)
- zástupci: S.Kierkegaard, M. Heidegger, A. Camus, J.P. Sartre aj.
- zaměřují se na bytí člověka jakožto jedince
- základem bytí jsou tzv. „existenciály“ – základní struktury, určující rysy existence člověka, často mají negativní rozměr -> strach, nicota, hnus
SÖREN KIERKEGAARD (1813 – 1855)
- dánský filozof, předchůdce existencialismu
- svět nás naplňuje úzkostí, každý den vstupujeme do neznáma, nevíme, co se bude dít, co nás čeká… něco však musíme dělat, musíme jednat,
- něco nás neustále postrkuje vpřed, něco, čemu důvěřujeme, ale je to rozumem nepostižitelné, k existenci podle K. patří tedy i víra
- v této existenciální důvěře potvrzujeme sami sobě existenci Boha
- jeho ústřední pojem: „svoboda“ -. Co je to svoboda? – svoboda znamená možnost volby
- jeden z prvních kritiků průměrného přežívání, které nabízí moderní civilizace, kritikem odcizení, stádního způsobu života, přebývání ve světě (dodržování rituálů, kterým nerozumím…)
MARTIN HEIDEGGER (1889 – 1976)
- německý filosof, rektor na univerzitě
- ve svém nejdůležitějším díle Bytí a čas se zabývá esencí a existencí
- existence – povrchní, každodenní bytí člověka x esence – podstata bytí, skutečné bytí
- podstata skutečného bytí spočívá ve strachu z nebytí (tzn. ze smrti) -> člověk tento strach potlačuje povrchním bytím, plynutím s časem
ALBERT CAMUS (1913 – 1960)
- francouzský filozof, literát
- 1957 – získal Nobelovu cenu za literaturu
- díla: Cizinec, Mýtus o Sisyfovi – esej o absurditě
- základní kategorie existenciální literatury a existencialismu – absurdno (-> absurdní dramata…)
- když se podíváme na náš život, je to jakási spleť nekonečných náhod, které nemůžeme nijak ovlivnit (např. to, že se naši rodiče potkali a že spolu zůstali -> tudíž i naše existence) a ani v nich není možné najít jakýkoli smysl -> naše existence je absurdní
JEAN PAUL SARTRE (1905 – 1980)
- francouzský filozof a literát
- díla: filosofické studie: Bytí a nicota, Existencialismus je humanismus; romány, povídky, dramata – např. román Hnus
- spojován s levicovými ideologiemi
- odmítl návrh na udělení Nobelovy ceny
- hrdinům jeho děl je nevolno z vlastního života -> „člověk je odsouzen ke svobodě, spole se svobodou ale přichází i odpovědnost, člověk je díky tomu vystaven velikému tlaku, neustál
- FENOMENOLOGIEe se musím rozhodovat
další představitelé: KARL JASPERS, MARTIN BUBER – dílo „Já a ty“
- zakladatelem Edmund Husserl
EDMUND HUSSERL (1859 – 1938)
- fenomenologická metoda zdůrazňuje roli zkušenosti (ne však čistě empirické)
- zkušenost není jen to, co dostáváme zvenčí pomocí smyslů, ale stejně důležitá je i zkušenost vnitřní
- fenomén (= jev, to, co se nám ukazuje) je poznatelný ve dvou vrstvách:
- a) reálná vrstva – uchopitelná smysly
- b) na ní je pak druhá vrstva (eidetická) – poznatelná jinými duchovními akty, ne smysly
- filosofii tedy označuje H. za vědu eidetickou (eidos = forma, tvar) tzn. vědu o podstatách, esencích; ostatní vědy jsou vědami empirickými – tzn. vědami o faktech
- především díky metodě usilující o uchopení podstat se stala fenomenologie jedním z nejvlivnějších směrů 20. století
- český fenomenolog – Jan Patočka
FILOZOFIE ŽIVOTA
HENRI BERGSON
- navazoval na Schopenhauerův iracionalismus
- bytí, jakožto univerzální proces je vyvoláno iracionální silo – „élan vital)
- velkou roli v životě hraje intuice – jen díky ní můžeme pochopit všechny projevy bytí
- existuje dvojí mravnost:
- uzavřená morálka – vztahuje se na ohraničenou skupinu lidí, slouží k udržování norem a zvyklostí a je neosobní
- otevřená morálka – osobní, nezávislá na společnosti, tvořivá, ztělesnována pouze vynikajícími jednotlivci, hrdiny
KŘESŤANSKÁ FILOZOFIE
- navazuje na novotomismus, zástupce: Thielard de CHARDIN
- francouzský filzof, ale rovněž paleontolog
- ovlivnil rozvoj moderního křesťanského filozofického myšlení
- tvůrce evolučního křesťanství (spojil Darwinovu teorii s křesťanstvím)
- zpočátku církví umlčován, ale nakonec uznán
- vývoj světa je spojením božského zákona, ale dále je činitelem vývoje člověk à přejímá obrovskou odpovědnost
- pokládá spor mezi vědou a náboženstvím za omyl
POSTMODERNÍ FILOZOFIE
- F. LYOTARD
ROZBOR KE STAŽENÍ ZDE: http://filerack.net/file/A6h8760