Německá filozofie18. a 19. století

Immanuel Kant

Život:

• Renesanční člověk
• Narozen v Královci (východní Rusko-dnes Kaliningrad), kde prožil celý život, nikdy nevycestoval
• Profesor na univerzitě – přednášel kromě filozofie rovněž matematiku, fyziku, geografii, právo, etiku
• Pedant, puntičkář, perfekcionista
• Snaží se spojit empirismus a racionalismus (oba mají částečně pravdu)
• Díla:
  • Předkritické období – zabývá se přírodními vědami, vychází z Newtonovy fyziky, teorie vzniku vesmíru
  • Kritické období  – Kritika čistého rozumu (poznání), Kritika praktického rozumu (morálka), Kritika soudnosti (etika)
  • Postkritické období – zabývá se etikou, náboženstvím, právem

 

• PŘED KRITICKÉ OBDOBÍ

• zabývá se přírodními vědami a reaguje např. na Newtona

 

 

• KRITICKÉ OBDOBÍ

 

• Kritika čistého rozumu – racionalismus, poznávání jak
• Kritika praktického rozumu – etika
• Kritika soudnosti

1.Kritika čistého rozumu (subjektivní idealismus, agnostik) : gnoseologie, poznání

• • řeší rozpor mezi empirismem a racionalismem

 

• argument proti empirikům:

 

• • • „Názory bez pojmů jsou slepé“ – jen zkušenost bez rozumu je nesmysl -> nejsme schopni dospět k obecným pojmům

 

• argument proti racionalistům:

 

• • • „Myšlenky bez obsahu jsou prázdné“ – pokud by obecné pojmy v rozumu nebyly naplněny zkušenostmi, byly by k ničemu
  • empirické poznání je vždy získáno po pozníní = aposteriori = ze zkušenosti
  • před empirií musí ještě něco existovat – vrozené – není dáno zkušeností apriori, kterému není přimíšeno nic empirického = před zkušeností
  • rozlišení mezi soudy analytickými a syntetickými
  • analytický soud = rozkládající, nepřináší nic nového, př. „koule je kulatá“
  • syntetický soud =skládající, dochází k nové informaci
    • syntetické soudy mohou být aposteriorní – přináší něco nového, př. „tato koule je zlatá“ → vychází ze zkušenosti
    • syntetické soudy apriorní – přináší něco nového, ale nevychází ze zkušenosti, př. 7+5=12, 12 není obsaženo ani v 7, ani v 5, 12 je nová informace – na základě rozumu dojdu k nové informaci

 

• Kant se domnívá, že gnoseologie se má zabývat způsobem, jak poznávám, ne co poznávám!

 

• • transcendentální poznání = poznání, které se nezabývá předměty, ale způsobem našeho poznání předmětů, pokud má být možné apriori

 

• Rozlišuje dva světy

 

• • Svět věcí o sobě – nezávisle na nás
  • Svět věcí pro nás – takový, jaký ho vnímáme my, jak se nám jeví

• Skutečnost je zkreslená apriorní mřížkou (čas, prostor, kauzalita – příčinnost)
• Svět věcí o sobě nemůžu poznat →nic nejde dokonale poznat →skeptik (agnostik)

ZÁVĚR KRITIKY ČISTÉHO ROZUMU: Poznáváme na základě smyslů a zkušenosti, které zpracovává rozum, který má předem dané možnosti jak (zpracovávat) a poznávat!!!

2.Kritika praktického rozumu (o etice)

• člověk je poznávající bytost (používá rozum teoreticky), ale i bytost jednající (používá rozum praktický)

• • zákony praktického rozumu mají charakter požadavku: Říkají: Tak máš jednat.
  • žádají, ale nenutí nás, abychom tak jednali, podobají se příkazu. (sále máme možnost volby, ale máme se nad tím zamyslet)
  • Kategorický imperativ – vždy platný rozkaz, příkaz za jakékoliv situace

 

• Jednej tak, jak bys chtěl, aby se ostatní chovali k tobě

• Jednej tak, aby lidskost byla vždy cílem a nikoli prostředkem tvého chování (Sokratovo evangelium)

 

• tento zákon lze uplatnit díky jeho formálnímu charakteru na každý libovolný obsah

 

• hypotetický imperativ= podmíněný

 

• dám si podmínku, kterou chci dodržet a udělám pro to vše
• „když oni, tak já taky“; „nechci umřít na rakovinu plic, tak nebudu kouřit“

• • zabývá se pohnutkami vůle, naše vůle je určována zákony, které jsou v našem rozumu

• • MAXIMA = zásada, která musí platit pro každého jednotlivce, musí být aplikována na celou společnost (nekouřit)
  • PRAKTICKÝ ZÁKON = zásada, která platí pro každého ve společnosti (protože duše je rozumná, tak každý dojde k tomu praktickému zákonu) (nekrást)

• člověk je svobodná bytost, je schopen autonomně určovat svoji vůli, toto je předpoklad mravního jednání
• člověk má svobodnou vůli, proto je odpovědný za své jednání, proto je možné posuzovat jeho jednání jako mravné nebo nemravné

zásady kategorického imperativu:

• • „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného  zákonodárství.“ → máme jednat tak, aby se podle toho mohli řídit všichni

 

• „Jednej tak, aby lidskost byla vždy cílem a nikoliv jen prostředkem tvého jednání.“

• „K tomuto zákonu dojdi vlastním přesvědčením.“

 

• • všichni lidé jako Kant mohou v každé době zjistit totéž, budou-li dbát hlasu svědomí, který v nich mluví, a budou-li se snažit poznat jeho čistý princip
  • všeobecný mravní zákon (kategorický imperativ) je něčím, čím se sice řídit nemusíme, ale máme
  • teprve, když si člověk uvědomuje, že dodržovat mravní zákon je jeho povinnost, můžeme mluvit o morálním jednání → etika o povinnosti
  • záleží na vnitřním postoji

 

• kdo pomáhá druhému, protože ho má rád nebo protože si myslí, že to společnost od něho očekává, ten sice (navenek) koná to, co žádá i mravní zákon → jeho jednání má legalitu, nevykonává to však z povinnosti, nýbrž z jiných motivů → takovému jednání chybí mravnost

 

• • mravní zákon nutí jednat čistě kvůli mravnímu příkazu

 

• pro lidskou morálku je téměř nevyhnutelné, abychom předpokládali, že člověk má nesmrtelnou duši, že Bůh existuje a že člověk má svobodnou vůli = postulovat = tvrdit něco, co nelze dokázat

 

• • praktickým postulátem míní něco, co je třeba pevně stanovit pro lidské jednání, „praxi“, tedy pro morálku člověka
    • 3 postuláty – něco, co nelze dokázat

 

• Člověk má nesmrtelnou duši

• Existuje Bůh

• Člověk má svobodnou vůli

 

• člověk je občanem dvou světů – v oblasti jevů je všechno, čím člověk je a co činí, nepatrným článkem v řetězu nutné souvislosti
• ale člověk náleží rovněž nadsmyslové říši svobody, povznesené nad prostor a čas

 

• „Dvě věci naplňují mou mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji se jimi přemýšlení obírá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně …“

• Jsme občany 2 světů – můžeme se povznést nad smyslový svět, ale tam, kde máme tu svobodnou vůli (svět nad smysly), tam ty 2 světy můžeme spojit

 

3.Kritika soudnosti (o estetice a účelnosti)

• • úloha rozumu v otázce estetična – zabývá se schopností rozumu poznávat ve věcech účelnost a tím i krásu

 

• soudnost = schopnost nalézat zvláštní v běžném, obyčejném, všedním

 

• zabývá se estetikou – zda se mi něco líbí nebo ne
• Hledá objektivní kritérium k posuzování krásy
• Objektivní kritérium = účelnost → Co je účelné je krásné
• Teleologie = vše má nějaký účel
• Proč, když do místnosti vletí míč, kočka za ním ihned běží, ale my, lidé, se nejdříve podíváme, odkud letí
• Hledáme příčiny, odkud se míč vzal (rozumová činnost)
• otázka: Jaký smysl má umění? – hledá účelnost v umění, nachází ji, je představitel teleologie – každé umělecké dílo má svůj účel

 

• POKRITICKÉ období

 

• Zabývá se etikou, náboženstvím a právem (jak má fungovat stát)
• Když nemůžeme dokázat, že bůh existuje, pouze věříme, → různé důkazy → měli bychom mít nějaký vyšší cíl, nadpozemský život
• Kdo jedná mravně, tak svým jednáním projevuje, že věří v nesmrtelnost a v Boha

 

• Poznámky:

 

• Uznává jen křesťanství
• Státy by měly spolupracovat, uzavírat dohody a neválčit
• Všichni by měli mít možnost svobodně navštěvovat státy

Johan Gottlish Fichte

• představitel subjektivního idealismu
• obsah našeho vědomí označuje termínem „Já“, veškeré objekty v okolí pak jako „ne Já“
• tyto dva světy nejsou od sebe izolovány, je mezi nimi propojenost a to ta, že prvotní a určující je „Já“
• svět vzniká ode mě, příroda je mým produktem, → svět je reálný v mé představě

Friedrich Wilhelm Schelling

• příroda, svět vyprodukoval mě, ale příroda má jen duchovní rozměr
• představitel objektivního idealismu
• z přírody jsem teprve vznikl, ale skutečný je ten duch a hmotný svět je jen ztvárnění myšlenky

George Wilhelm Friedrich Hegel  (1770 – 1831)

• • narodil se ve Stuttgartu
  • německá romantika
  • studium filozofie, zájem o antiku a nadšení pro Francouzskou revoluci
  • působil na univerzitách v Heidelbergu a v Berlíně, → „pruský státní filozof“, uznávaná hlava německé filozofie
  • pravda je subjektivní, → odmítl existenci nějaké pravdy nad lidským rozumem nebo mimo něj, neexistují žádné věčné proudy

 

• dílo: Fenomenologie ducha

 

• vypracoval dialektickou metodu (1. Panta rhei=vše plyne. 2. Schopnost argumentovat → výsledkem této metody je jednotná stavba celého systému
• navazuje na Hérakleitovu nauku o jednotě protikladů → pohyb vidí v jednotě protikladů, které současně udržují jednotu světa
• přímé historické podněty jeho dialektiky je třeba hledat v myšlenkách jeho bezprostředních předchůdců Fichta a Schellinga
• představitel absolutního idealismu, který realizuje přes dialektickou metodu, → svět se vyvíjí v závislosti na rozvoji duchovní představy → základem veškerého bytí je absolutní idea (světový duch), tj. nehmotný princip, jenž je určující pro veškeré dění ve světě
• světový duch prochází neustálým vývojem
  • Hegel uvádí vše jako pohyb → zákon negace negace

 

• Teze – počáteční stav a východisko vývoje

• Antiteze – negace počátečního stavu

• Syntéza – negace antiteze, tedy negace negace, která ovšem nevrací jev zpět k tezi, nýbrž vytváří vyšší vývojový stupeň

 

• Zákon je všeobecný, syntéza je zároveň východisko pro další tezi, antitezi a syntézu → východisko pro další řetězec
• Vývoj duch a se děje ve 3 vývojových stupních – trojstupňovité dialektické schéma – proces seberozvíjení ducha – duch stojí nad světem

 

• stádium – Bytí o sobě – světový duch, než vznikl svět – filozofická disciplína: logika – zabývá se duchem v abstraktní podobě – duch o sobě – tento duch nemá pro koho existovat, musí dojít k tomu, že se musí nějak projevit

 

 

• stádium – Zvnějšnění – duch se zvnějšňuje do formy přírody (hmoty), příroda je omezená, bezduchá, hmota neobsahuje ducha – filozofická disciplína: filozofie přírody

 

 

• stádium – Návrat k sobě samému – duch je teď ve stavu bytí o sobě a pro sebe – má zkušenost z hmoty – filozofická disciplína: filozofie ducha

 

(poznámka: zvnějšnění – projeví se ve světě – v názorech, ve vědomostech → společnost se vyvíjí → koloběh přírody)

Filozofie ducha

 

• stupeň – subjektivní duch – nejnižší stupeň, do jeho nauky patří život jednotlivého člověka, individua, duch si uvědomuje sebe sama

• stupeň – objektivní duch – do říše objektivního ducha patří rodina, společnost, stát, ale také dějiny, v nichž se rodina, společnost a stát vyvíjejí – musí se řídit pravidly etiky

• stupeň – absolutní duch – nad subjektivním i objektivním duchem, oba přesahuje a člení se do 3. stupňů – tvoří je umění, náboženství a filozofie

 

Filozofie dějin

• vše na světě projev seberozvíjení ducha, dějiny omezuje na rozvíjení rozumu v životě státu → politické dějiny
• smysl a hodnotu nemá individuální žití o sobě, nýbrž ve svém začlenění a podřazení pod nadosobní dějinné síly, především stát
• člověk sám o sobě není ničím, něčím je, až se začlení do společnosti
• nejedná jednotlivec, jedná světový duch skrze jednotlivce jako svůj nástroj
• světový duch jedná prostřednictvím jednotlivců často proti jejich osobním záměrům a úmyslům, realizuje to, co je historicky nutné
• říká, že všechna stádia, kterými lidé prošli, museli projít
• „Co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné“ → vše, čím lidstvo prošlo je rozumné z hlediska absolutního ducha → neexistuje špatný krok
  • • Kant: podstatné jsou autonomní zákony (vlastní vnitřní zákony)

X Hegel: podstatným prvkem rozvoje je to, že uskutečňují to, co je dáno

Ludwig Feuerbach (1804 – 1872)

• narozen v Landshutu
• původně studia teologie, přechod k filozofii
• vyšel z Hegela, dochází ke kritice Hegela z pozice antropologického materialismu – podstatou je tvrzení, že člověk je složen ze dvou částí, tyto části nejsou odděleny – duše a tělo , duše není nesmrtelná, jakmile člověk umírá, umírá i duše
• kritik náboženského řádu, v protikladu k Bibli uvádí, že člověk si vytvořil boha k obrazu svému, lidé potřebují mít vzor, ke kterému vzhlíží – berlička, která nám pomáhá se orientovat v těžkém světě plném utrpení
• příroda klade překážky do cesty naplňování lidských přání, člověku lichotí myslet si bytost povýšenou nad slepou přírodní nutnost, bytost člověku podobnou a člověka milující, která ho chrání
• původ náboženství v touze člověka po štěstí a v potřebě ochrany před přírodními katastrofami → vznik náboženství z lidské přirozenosti (egoismus člověka a touha po blaženosti)
• označován za zastánce antropologického náboženství – říká, že náboženství je správné, ale člověk si boha vymyslel k tomu, aby se mohl orientovat ve světě
  • Antropologický ateismus – nejhlubší vztah = láska člověka k člověku ovšem ve smyslu lásky smyslové (kritika náboženské morálky), člověk si boha vymyslel k obrazu svému, aby pomohl překonávat všechny starosti

Karl Marx (1818 – 1883) v Trevíru, studium práv a filozofie

• • mladohegelovec
  • novinář, šéfredaktor Rýnských novin
  • emigrace do Paříže – seznámení s Friedrichem Engelsem (1820 – 1895)
  • odchod do Bruselu – společné dílo: Německá ideologie
  • zabývali se mezinárodní politikou
  • vstup do Svazu komunistů → Komunistický manifest (1848)
  • po revoluci (1848) odchod do Londýna
  • dílo: Kapitál – rozbor ekonomických vztahů kapitalismu, dokončil Engels

 

• marxismus – 3 složky

 

• • marxistická filozofie = dialektický a historický materialismus
  • politická ekonomie – kapitál, teorie nadhodnoty
  • vědecký socialismus – aplikace beztřídní společnosti v praxi – Severní Korea, Čína, Kuba, Vietnam
• východiskem filozofického myšlení – Hegel, Feuerbach, francouzští utopičtí socialisté a poznatky anglických ekonomů
• přejímá Hegelovu dialektiku jako metodu, ale postavil ji z hlavy na nohy
• duchovno – projev hmoty – nadstavba, na kterou my nemáme čas
• náboženství – největší opium lidstva – odvádí pozornost

Dialektický materialismus

• dialektika = schopnost vývoje, procesu, argumentace
• neexistuje nic konečného a absolutního, existuje pouze nepřetržitý proces vznikání a zanikání
• tento dialektický vývoj přejímá Marx od Hegela, ale nenaplňuje jej idealistickým, ale materialistickým nazíráním světa – postavil ji z hlavy na nohy
• Co je původnější? Hmota produktem ducha (idealismus), nebo duch výtvorem hmoty (materialismus)?
• hmota je pro materialismus jedinou skutečností, je původní – myslící vědomí je odrazem této skutečnosti → ve společenském životě je jedinou skutečností společenské bytí, společenské vědomí (myšlenky, teorie, názory) – pouhým obrazem této skutečnosti
• mozek = hmota, základem hmoty = bytí
• chtěl aplikovat prakticky dialektický materialismus na život a společnost a studovat člověka v jeho společenském prostředí, tj. především člověka jako pracující živou bytost – vývoj v prostředí, kde žijeme
• práce odcizuje člověka sobě samému
• v práci vytváří člověk něco vnějšího, tento vnějšek se proti němu staví, začíná jej ovládat a brání mu v realizaci jeho pravého určení (= ve svobodě)

Historický materialismus

• přenést dialektický materialismus na život společnosti
• Formy státu a právní vztahy je nutné pochopit podle materiálních životních poměrů
• Nejdůležitější jsou vztahy mezi výrobci ve výrobě
• Nové duchovní podmínky jsou vytvářeny materiálními změnami
• hmota pro materialismus jedinou skutečností, myslící vědomí – odrazem této skutečnosti ve společenském životě je jedinou skutečností společenské bytí, společenské vědomí (myšlenky, teorie, názory) – pouhým odrazem této skutečnosti
• hledat materiální základnu společenského života, jak lidé žijí, tak také myslí
• materiální základy společenského života – vnější geografické podmínky, růst a hustota obyvatelstva, hlavní moment – způsob výroby materiálních statků

 

• 3 stupně základny:

 

• • výrobní podmínky společnosti
  • výrobní síly
  • výrobní vztahy – nadřízený, podřízený (kapitalista x dělník)

• způsob výroby nezůstává v klidu, ale mění se (výrobní vztahy se přizpůsobují stavu výrobních sil) → v dějinách přechod od prvobytné společnosti k antickému otroctví, odtud k feudalismu a od feudalismu ke kapitalistické společnosti
• prvobytná společnost → antické otroctví → feudalismus → kapitalistická společnost
• každý z těchto stupňů – nutným stádiem vývoje (→ pokrok)
• dosavadní dějiny – dějinami třídních bojů
• vše, co ve společnosti existuje mimo tuto základnu výrobního způsobu, tj. politické či právní vztahy, názory, teorie, umění, filozofie i náboženství = ideologická nadstavba

Kapitál:

• • proti sobě stojí 2 třídy
    • kapitalisté – vlastní výrobní prostředky
    • proletáři – mají pouze svou pracovní sílu a jsou kapitalisty vykořisťováni prostřednictvím tzv. „nadhodnoty“
      • teorie nadhodnoty = vezmeme člověku, který pracuje jakoby část z toho jeho platu, abychom mohli mít zisk i my; lidé se odcizují výrobnímu procesu a jsou připraveni o zisk, → ten jde těm, co vlastní podnik
    • soulad mezi výrobními silami a výrobními vztahy musí být obnoven zespolečenštěním výrobních prostředků
    • tuto revoluci má uskutečnit proletariát
    • → beztřídní společnost, všichni vlastní vše, všichni se podílí na tvorbě

hodnot podle svých schopností a čerpají z nich podle svých potřeb

Vědecký socialismus

• ideologie
• v roce 1917 k moci marxistická strana – v čele Lenin
• model státu – 1 strana absolutní moc, upraveny zákony, opozice postižitelná
• nadstavba ovládnuta marxisticko-leninskou ideologií
• zrušeno volné podnikání
• systém dogmat
• stalinismus – největší omezení lidských práv, kult osobnosti, kolektivizace
• po 2. sv. v. podobný systém v zemích střední a jihovýchodní Evropy, pak další kontinenty
• nyní původní podoba KLDR
• mírně reformovaná podoba – Čína, Vietnam, Kuba
• V ČSSR snaha o částečnou demokratizaci státního komunismu v r. 1968 (nezdar)
• reformy Gorbačova a pád komunismu ve všech evropských zemích

 

ROZBOR KE STAŽENÍ ZDE: http://generatord.com/file/A6h8759